Rozhovor: Čtyřicet let dlouhý příběh Zdeňka Stránského

Zdeňku, mám tě za jednoho z největších pamětníků. Jak dlouho jsi u oddílu?
Musíš brát v úvahu, že mírná skleróza je v mém věku už asi nutností, takže do Stodůlek jsem se nastěhoval někdy v roce 1985 - 1986 a hned jsem vyhledal nějaký nejbližší pinec oddíl. Prošel jsem toho v životě poměrně dost, ale ping-pong byl vždycky mojí celoživotní láskou, takže všude, kde jsem zakotvil, jsem si našel možnost ho hrát.

Jak vůbec vypadal oddíl, když jsi do něho přišel? Kolik vás bylo, jaké jste hráli soutěže, zůstal vlastně někdo do dneška?
Když jsem přišel do Stodůlek, byl to opravdu malý, možno říct periferní oddíl. Odpovídalo to i tomu, že Stodůlky byly v podstatě bývalou samostatnou vesnicí, kde Praha vystavěla velké nové sídliště - Jihozápadní město prakticky na zelené louce. Takže v oddíle byla sice stabilní, vcelku příjemná parta hráčů, ale už starších a rozhodně se moc mladých neobjevovalo. Vím, že jsme si stále lámali hlavu, kde vzít nové hráče a bylo paradoxní, že by se v tak obrovském, novém sídlišti nenašli zájemci o pinec. Tuším, že v té době jsme měli obsazenou 2., 3., a 5. třídu pražského přeboru. Z původní garnitury zůstal prakticky už jen Vašek Bielina, který už dnes nehraje a jako mladíček postupně začínal Láďa Kalaš, který tam vyrůstal z trénovaných dětí.

Na co rád vzpomínáš?
Rád vzpomínám na bývalé spoluhráče, třeba Vencu Josífka, mimochodem nedávno jsem ho potkal u svého obvoďáka, dělá závoz zdravotnického materálu. Víš, já mám celý život pinec za milovaný sport a vždycky jsem oceňoval, když byla dobrá parta a pohodoví spoluhráči. Logicky jsem to samé očekával i od ostatních. Asi jsem naivní, ale bohužel spousta lidí přes pinec jen realizovala své osobní ambice. Třeba Vašek (prokletí Vašků) Světlík zvaný velká huba. Nekonečný žvanil, obrovské megalomanské plány s oddílem i v osobním životě. Tam skončil jako velký podnikatel prakticky na ulici a v oddíle, který nějakou chvíli vedl nechal sekeru za nákup herního automatu, který si nechal zaplatit a odmítl vrátit. Druhým bohužel negativním příkladem byl Vašek Bielina. Nechci zneužívat této zpovědi k osobním útokům, naopak vždycky jsem oceňoval, co pro oddíl udělal, ale zásadním problémem v jeho případě je jeho cholerická povaha a způsob jednání. Je zbytečné rozebírat jednotlivé situace, ale pravdou je, že kvůli jeho stylu jednání s lidmi odešlo z oddílu spousta dobrých hráčů. Myslím, že jsem dosti tolerantní člověk, ale někdy už se to skutečně nedalo vydržet a byl to prakticky důvod, proč jsem se stal předsedou oddílu já. S ostatními hráči jsme totiž konstatovali, že buď půjde od vesla on nebo půjdeme z oddílu my. Nakonec to asi pochopil a vyhnul se nucenému odchodu tím, že složil funkci předsedy. Bohužel se při jeho povaze ani nedalo čekat, že přijme tyto změny bez odvety vůči mému vedení oddílu.

Je známo, že jsi měl poměrně zásadní havárii na motorce a chvilku vypadalo to, že už stolní tenis hrát nebudeš. Nakonec jsi to dokázal, což hrozně obdivuju. Jak jsi to celé zvládl?
To je věc, kterou člověk nemůže předvídat a která mu totálně změní život. Víš, já celý život sportoval, dělal jsem všechny možné sporty a žil velmi aktivní život. A najednou mně ta nehoda sebrala mojí hlavní devizu a tou byl pohyb a dobrá fyzická kondice. Za půl roku ležení po operaci nohy ztratíš neuvěřitelné množství svalové hmoty, tělo ochabne a člověk se najednou dostane na úplně jinou fyzickou úroveň, než na kterou byl dosud zvyklý. Pozitivní je, že mě aktivní sport přivedl k psychickému zvládání těžkých překážek, takže jsem to psychicky přijal ve stylu - v nesprávnou dobu na nesprávném místě, ale život jde dál. Koneckonců, mohl jsem se taky po nehodě probudit bez nohy, což hrozilo a velký dík mému operatérovi, který amputaci zarazil a nohu zachránil. Horší to ale bylo po fyzické stránce, protože, pro člověka v dobré fyzické kondici je nesmírně obtížné si ze dne na den zvykat na nutnou cizí pomoc a úplnou změnu životních návyků. Ale příroda je v tomto milosrdná a v podstatě tě přinutí se přizpůsobit. Osobně jsem rád, že se mi podařilo zachovat alespoň ten omezený pohyb a částečně při tom sportu a zejména pinčesu zůstat. 

Co ti dává hraní dnes?
No jak říkám, pinec je moje celoživotní postižení, takže jsem rád, že vůbec po té zdravotní kalvárii ještě můžu hrát. Stále jsem rád mezi kamarády, kteří mají stejnou zálibu, na hraní se těším, jen mě rozčiluje, že už to herně není, co bývalo, že tam prostě už není ten pohyb, který je podmínkou dobrého pinčesu. Ale škodolibě musím poznamenat, že ten proces od aktivní útočné hry k udržákovi prodělá každý z vás, takže se těšte ;)

Ptám se každého, protože ta pestrost je obrovská - čím ses živil, něž jsi šel do důchodu? A prosimtě vtipnou odpověď o svém jídelníčku už "vyžral" Pavel Tinkl.
Vystudoval jsem práva, po studiích jsem dělal na Ministerstvu vnitra, přímo v Praze na kachlíku. Po revoluci jsem byl jako většina odejit a po nějakém hledání jsem zakotvil v pražském Dopravním podniku, kde jsem vedl oddělení správy a vymáhání pohledávek. Tam jsem pracoval až do letošního června, kdy jsem usoudil, že ve věku 70 let už mám pubertu za sebou, nic obrovsky zajímavého už mě v práci nepotká a umřít na pracovní židli nehodlám. No a tak jsem změnil osobní status z prducha na ducha a spokojeně užíváme s partnerkou důchod.

Je něco, co bys rád vzkázal komukoliv kdo se o náš sport zajímá nebo něco co bys rád dodal?
Uvědomuji si, že v souvislosti s tou nehodou a dlouhodobým maroděním jsem hodně vypadl z pozice předsedy oddílu. V tomto směru jsem značně vděčný, že tu organizaci za mě převzal Martin Semrád a Ivo Hladík. Přiznám se, že z počátku jsem měl při příchodu Martinů Semráda a Jírovce obavy, aby si z oddílu neudělali svůj zájmový klub. Pohled každého člověka je zcela logicky subjektivní a jsem rád, že se můj prvotní dojem nepotvrdil a že se naopak oddíl s jejich značným přispěním rozvíjí zejména v oblasti přípravky dětí, což je velice dobře. Jediná výtka snad zůstává z hlediska jakéhosi odtržení od zbytku oddílu. Asi by nepoškodilo si i s ostatními hráči občas zahrát, zatrénovat a neseparovat se. Léta jsme se o jakousi dětskou přípravku snažili, určitou dobu i provozovali, ale vždycky to naráželo na absenci někoho, kdo děti povede a něco jim přes pinec dá. Taky vítám a oceňuji nové aktivity v oblasti IT, jako například tento tvůj kvíz, aplikace pro komunikaci apod. Je chválihodné, že se zapojují i další členové oddílu a že svoji profesní odbornost věnují ve prospěch oddílu. A to je dobře. Necítím se starý, ale zcela zákonitě vnímám, že s věkem ubývá energie a tzv. nová krev musí vnášet  nové postupy a prvky, aby se oddíl rozvíjel.