Rozhovor: S Vojtou Rozínkem o trénování dětí, extralize i paralympiádě

Ahoj Vojto, díky, že sis udělal čas na rozhovor. Na našich stránkách se o tobě čtenáři mohou dozvědět, že jsi "bývalý extraligový hráč, současný hráč německého klubu TTV 1951/66 Stadtallendorf a hlavně trenér české para reprezentace". Platí to stále nebo se něco v tvém životě změnilo?
Ahoj, ano platí zatím oboje, v posledních letech v mém životě nic moc nezměnilo :)

Máš teď nějaký sen, ke kterému v rámci stolního tenisu míříš? Nějaké své cíle a ambice?
Své hraní bych rád povýšil na dobrou extraligovou úroveň, na kterou podle mě mám, ale chybí mi tréninková morálka, takže se zatím k cíli moc rychle neposouvám. Když jsem si to zkusil před pár lety, tak jsem tam toho moc nevyhrál.

Na stodůleckých stránkách také říkáš, že největší výzvou je vždy přizpůsobení se každému jednotlivci, jelikož každý potřebuje trénovat něco jiného. Myslíš, že se to daří v rámci tréninku našich mládežníků?
Naše mládežníky zatím většinou spíš učíme správné pohybové základy důležité pro stolní tenis, které by měly být pro všechny společné a ke specifičtějším věcem, kde se budeme přizpůsobovat se snad co nejrychleji propracujeme.

Vidíš za dobu svého působení u dětí pokroky? Všiml jsem si, že někteří se již začali zapojovat do soutěží dospělých a jiní zase sklidili první úspěchy na pražských Grand Prix turnajích.
Pokroky určitě vidět jsou. Ti co se zapojují do soutěží a turnajů to prokazují svými výsledky, ale i ti co ještě nezačali, už hrají mnohem lépe a je jen otázka času a pak chuti, než se začnou také zapojovat do ostrých zápasů.

Jak to mají děti s motivací? Baví je to? Chtějí se učit nebo si to tam jdou jen odkroutit?
Jako v každé skupině tam najdeme snaživé i ty co si tam jdou zahrát bez velké snahy se učit a u toho si dobře popovídat. To se sice snažíme omezovat, ale přeci jen jsou to děti a tohle patří k tomu, aby je to bavilo a chodili tam rádi.

Napadá tě něco, co by bylo super udělat, aby měly děti větší motivaci?
Po Novém roce jsem zájemce vzal místo tréninku na zápas extraligy na El Niňu. Sice většina byla s rodiči ještě mimo Prahu, takže byli jen 4 zájemci, ale ty to myslím dost bavilo. Ale zatím největší motivací je, když máme možnost s dětmi hrát někdo z trenérů.

Jak vlastně vypadá takový trénink? Je to jen hraní? Nebo doplňujete tréninky i fyzickými cvičeními?
Větší část tréninku je určitě samotné hraní, ale samozřejmě se snažíme dělat i fyzičku. Menší děti se ještě nezvládnou soustředit na technické provedení klasického cvičení, takže tam spíš jen ve formě her, ale například si i pravidelně zadřepují "za odměnu". Starší by naopak cvičit zvládli, ale nejsou moc zvyklí, takže se jim tolik nechce, ale snad to časem trochu vylepšíme.

Máš nějaké cíle ohledně svých svěřenců? Kde bys je třeba rád viděl příští sezónu?
Rád bych, aby se děti dostali na takovou úroveň, aby zjistili, že stolní tenis je dřina a nejen pinkání do míčku ve stoje. Co se týče mých svěřenců z para reprezentace, tak bych byl rád, kdyby se jich na Paralympiádu v Los Angeles kvalifikovalo alespoň pět.

Jak funguje vaše spolupráce s Davidem Šáleným, se kterým se u dětí střídáte?
S Davidem jsme už dlouho kamarádi a vlastně i on mě do Stodůlek přivedl, když mi ze začátku jen napsal, jestli bych ho nemohl zaskočit. V pondělky, kdy býváme na tréninku oba se myslím dobře doplňujeme. Když je na tréninku jen jeden z nás, tak si píšeme nebo voláme pokud bylo na tréninku něco neobvyklého, jinak máme na trénování hodně podobný názor, takže to necháváme plně v kompetenci toho druhého.

Děkuji moc za rozhovor a přeji, ať se podaří tvé sny a cíle naplnit.